Básně I.
„Všecko to, co moje oči
v labyrintu světa zočí,
za svým, když kráčím pluhem,
takhle tiše rodným luhem,
všecku slast jenž blaží nitro,
jak denice přišlé jitro,
i to co zní v srdci tluků,
ať v mírném či bouřném zvuku,
svoje snahy , tužby, tísně,
skládám v písně.“
Jan Jakub Pikulík
Život
Kdo měl život beze slz,
bez bolu a lkaní -
ten lká později, onen brz -
jiný při skonání.
Život ten je utkáván
ze samých jen strastí,
ať žebrák je ,ať je pán,
všech má bol ve své pasti.
Ten život nám radostí
tuze málo skýtá,
jenom v samé hořkosti
námi osud zmítá.
My žijeme na světě,
jak bychom nežili,
mnozí by za život
raděj smrt volili.
Jiní zas o sebe
přílišně pečují,
ti jenom živoří
a sebe sužují.
Mnozí zas pro život
nebyli stvoření
proto, že pracují
v jeho zkrácení.
To věz a sobě
pamatuj :
Že není bohat nejvíce,
ten kdo má všeho v hojnosti,
peněz snad mnohé tisíce,
všech požitků do sytosti.
Někdo slávou se chlubívá,
mocně zasedá na trůnu,
v hedváb a kment se odívá
a na hlavě má korunu.
Ten, ale kdo se zachoval
vždycky při dobrém vědomí,
kdo až ku hrobu dochoval
čisté srdce a svědomí.
Zima
Poslední, ve všech stodolách
umlkly cepů hlasy,
naposled svitly na horách
slunéčka zlaté vlasy.
Kdes v dáli hudba rolniček
večerním tichem zněla,
a na nebi tam hvězdiček
tvář ruměná se stkvěla.
Noc v dědinu se loudila
a u střech rostl křišťál,
z něhož zima si robila
podoby různých píšťal.
Příteli
Dnes s prvním jitra červánkem
spěchám v kraj úžiny,
jak vesna, když se skřivánkem
jde v naše krajiny.
Nebo slavnostní je dnešní den,
co Tobě k svátku dát.
Svůj zármutek máš, či svůj sten,
však ne já chci Ti přát.
By zdraví Ti popřával Bůh,
dal život blažený,
to přeje Ti Tvůj přítel – druh
od Tebe vzdálený.
Bys chráněn byl svým andělem
od bolu a strastí,
mi by Jsi zůstal přítelem
a synem své vlasti.
Vel.důstoj.p.Martinu
Chudobovi *
ku pětadvacetiletému pobytu mezi námi ve službách církve a duch.správy věnuje vděčný farník J.P.
S vesničky tiché, chaloupky prosté
přišel Jsi k nám pastýři náš,
by Jsi nás vodil po pravé cestě,
aby nás nesved satanáš.
Abys Svým slovem, daným Ti nebem
Kristův nás učil zákon znát,
abys nás krmil andělským chlebem
a kázal Boha milovat.
Dítky Jsi naše Svou rukou křestil,
ve víře předků odchoval,
políčka naše žehnal a světil,
též mnohé z nás Jsi pochoval.
Je dávno tomu, dvacetpět roků
co jsi k nám přišel knězi náš.
Bůh žehnal Tobě i Tvému kroku,
přišel’s co druhý Mesiáš.
CHUDOBA Martin - spisovatel
* 6. 10. 1874 Smržice
+ 24. 8. 1948 Palonín u Loštic
Kaplan a farář v Kopřivnici, ale též básník, prozaik, překladatel a regionální literární publicista.
Dr.A.C.Stojanovi *
arcibiskupu
při svěcení praporu sdružených spol.katolických.
Buď vítán pastýři náš !
Jenž na stolci Metodovém
dlíš, jak stanoveno Bohem,
Tebe vítá věrné stádce
v obnovené víře lásce.
Buď vítán pastýři náš !
Je už dávno, dávno tomu,
když Jsi u nás v Božím domu
kázal nám, jak v onu dobu
přišel’s od Cyrila hrobu.
Buď vítán pastýři náš !
Dnes přicházíš k Svému lidu
poznat, jak on v tichém klidu
a ve zbožném zanícení,
chléb svůj vydobývá denní.
Buď vítán pastýří náš !
Dnes přicházíš v naše prahy,
žehnat naše činy, snahy
a nám lásky symbol světit
a tu lásku v srdce vštěpit.
Buď vítán pastýři náš !
Toto je dnes naše přání:
Vztáhni ruku k požehnání,
posvěť prapor, a my v choru
slavném, vzdejme čest praporu.
Buď vítán pastýři náš !
Ten prapor nám drahocenný
ruku Tvojí posvěcený,
ať zavlaje v naše luhy,
jako obraz smírné duhy.
Své písni
1.
Vznes se ke mně ještě jednou
a tu strunu v srdci jemnou
rozvlň v tisíc možných tónů,
v hlahol zvonů.
V pozdrav luny, hvězdiček záře,
v šukot vánku, v hukot moře,
zvlň v mém nitru strunu jemnou
ještě jednou.
Vznes mne sebou nad hor témě
a zas pohříš v lůno země,
pak zvlň v srdci strunu jemnou
ještě jednou.
Vznes mne z žití toho kalu
v svatyň mého ideálu,
pak zvlň v srdci strunu jemnou
ještě jednou.
2.
Bych na tisíc měl v srdci strun
a každá kdyby zněla,
co bylo by po každé z nich,
kdyby nic nezapěla.
Pak lépe mi, když jednu jen
mám ve svým nitra hloubi,
jenž z hvězdičkami laškuje
a s měsíčkem se snoubí.
Která si někdy dovádí,
jak čveračivé ptáče,
se šťastným sobě zavýskne
a s osiřelým pláče.
3.
Má píseň jest jako ptáče,
někdy dovádí a skáče,
aneb smutně hořekuje,
lká a pláče.
Někdy zase jako dítě,
hopkuje si čile hbitě,
ze své postýlky,
když vstane na úsvitě.
Neb jak včelka v modrém
vzduchu, ve svižném se kmitá
ruchu, zda ti rozuměno bude
myslím v duchu.
Vánoce
Izba plá září vánočního stromku
kolem něhož je drobných dětí roj,
na stěně řada Betlémských je domků
jichž ozařuje zlatá chvoj.
Na stromku plno dětských hraček visí
tu jablko , tu zase oříšek –
já patříc na to, vzpomínám, jak kdysi
i mne daříval Ježíšek.
Domovině I.
1.
Znáš tu zahrádečku milou,
kde je plno vonných květů,
kde je plno žertů, smíchu
a písní, jak u koncertů ?
Jestli neznáš, ptej se slunce,
za ranního, u východu,
když se líbá s Beskydami,
ono plát u toho sadu.
Jestli neznáš, ptej se luny
a ta v libém usmívání
řekne Ti, že na Kotouči
nejvíce lásky šepotání.
Jestli neznáš, ptej se hvězdek,
když na nebi jasně planou,
od nich zvíš, že nejradši hrají
v Bílé Hůře na schovanou.
2.
Ptáš se, kde má víska
a v ní rodná chýška,
přechudičká stojí ?
Tam kde přední,stráže
Beskyd, mocné paže
družně k sobě pojí.
Kde ta Hůra Bílá
bdí, čarná, jak víla,
při slavičím tluku,
kde ty lesy hrají
věčnou melodii
v pestrém ladu zvuků.
Kde Kotouč pln bájí,
ve svém nitru tají,
jako ten lid čilý,
jež kol něho žije
a skazky si ryje
ve štít jeho bílý.
Tam má víska rodná
a v ní chýška zdobná
přechudičká stojí,
kde ta Hůra Bílá
a Červený Kámen
s oblohou se pojí.
3.
Čím slunko z jara mrtvému je kraji
a šumný větřík pučícímu háji,
čím v parném létě chlad je mdlému chodci,
a měsíc vzešlý zbloudilému v noci,
čím jitřenka je veškerému světu
a jabloň v sadě plná vonných květů,
čím pilné včelce kalíšek je kvítka
a hochu první od děvčete kytka,
čím modlitba je v zármutku i strasti,
tím je mi píseň, píseň o mé vlasti.
Náhledy fotografií ze složky JAN JAKUB PIKULÍK
