Básně VII.
Domovině VI.
Měj si plné zlata truhly,
drahými se pyšni skvosty,
nechci měnit s tebou nikdy,
svůj stav selský,tichý, prostý.
Buď si třeba zeměpánem,
mocně vládni v světě kruhů,
též se cítím roven tobě,
vládcem na zděděném luhu.
Buď si vědcem, filosofem,
vědou v dálné vnikej světy,
v hlavě mé ač neučené,
též se rodí tajné vzněty.
Ruchem bav se velkoměsta,
ponoř srdce v zábav tůní,
čistější znám pobavení,
v naších horách – lesa vůní.
Věčné přeleť oceány,
krásami se kochej tropů,
zřím-li drahou domovinu,
všeho krásna vidím stopu.
Letem orla, vzdušnou lodí,
od pólu se zanes k pólu,
též na svém se vznáším poli,
selskou písní ve hlaholu.
Ač mě cizí vábí kraje,
jako doma nikde není,
těžké s tebou domovino,
těžké bude rozloučení.
Desaterým mluv jazykem,
celého znej světa řeči,
žádná z těch mou mateřčinu,
líbezností jí nepředčí.
Zima
Uprchlo jaro
se svými květy,
jak to mládí
s bujnými vzněty.
Minulé léto
utichly zpěvy,
na rtech růžových
vesnické děvy.
Přešel i podzim
se svými vděky,
všecko jak mrtvé
na věků věky.
Severák drsný
po nivách hučí,
v stromů korunách
sténá a skučí.
Sněhový chumel
snáší se k zemi,
krákot vran slyšet
nad závějemi.
U střech narostly
krápníků řady,
v horách se kupí
sněhové hrady.
V izbičce teplé
dědek si hoví,
z jeho rtů vnuci
pohádky loví.
Babička vnuky
po tvářích hladí,
a v jejich očkách
zří svoje mládí.
Uprchlé jaro
opět se vrátí,
ale to mládí
se nenavrátí.
Podzim
Podzim listí střásá
v sadě s jabloní,
všeho mizí krása,
květy nevoní.
Síť babího léta
pluje nad krajem,
vlaštovka odlétá
dálným za jarem.
V háji kos nehvízdá
v konci je z notou,
opuštěná hnízda
zejí prázdnotou.
Syn matky útěcha,
otce opora,
z útulného spěchá
z domu - ze dvora.
Svobodnou vlasť hájit,
každou její píď,
před vetřelcem chránit
i krev vycedit.
Vznešené je býti
vlasti ochráncem,
pro ní žít i mříti,
jí být zastáncem.
Rodné lány
Zřím- li na vás rodné lány
kolkolem až v modrou dál,
od předků nám zachovaný –
kdo by vás nemiloval.
Po vás v první kráčel líše
praděd se svým potahem,
láska z těch brázd dosud dýše
ke mě starým pozdravem.
Z jara když je za dnů smavých
práce polní v pohonu,
pozdrav vane předků dávných
z vašich brázd a záhonů.
Vůně opojná když vane
ze schnoucího ze sena,
cítím kterak v nitro kane
pozdrav předků ozvěna.
V létě parném, když se po vás
zlatá pšenka rozvlní,
pozdravů tu slyším ohlas
ze klasů šelestění.
Vlaštovky když odlétají,
za jeseně v slunný jih,
v pozdrav „s Bohem“mi dávají
jakoby od předků mých.
V zimě pak když v závějích
dřímete svůj krátký sen,
i tu od vás předků mých
pozdrav slyším den jak den.
Námluvy
I.
„Jdu k nám maměnko mládenci dva,
Jeníček s Pepíčkem –
komu dať košíčkem,
švarní a upřímní jsou oba dva.“
„Jdu k nám maměnko mládenci dva,
první je bohatý,
je však moc hubatý.“,
„S tím budeš dceruško šťastná ledva.“
„Jdu k nám maměnko mládenci dva,
druhý je chudobný,
za to však moc hodný.“
„S tím může dceruško býti svatba.“
„První ten maměnko je velký pán.“
„Ten by nemiloval,
jen by tě sužoval,
nedám tě dceruško, nedám tě zaň.“
„Ten druhý maměnko hodný je hoch.“
„I nedej mu košíčkem,
tvým bude mužíčkem,
o tebe požádat přijít by moh.“
II.
„Má drahá maměnko svatbu strojte,
přijde k nám Pepíček
i jeho tatíček,
vás o mě požádat, rádi svolte.“
„Má zlatá dceruško ráda svolím,
výbavu přichystám,
peřiny nové dám,
i svatbu veselou ti vystrojím.“
„Jestli pak tatíček svolení dá,
dceruško popros ho,
nebude od toho,
on ti i kravičku k věnu přidá.“
„Kdy půjdeme maměnko pro ohlášku,
čtvrtek je šťastný den,
pan farář připraven,
pěkně se ustrojíš na valašku.“
„Které chlapce vzít za mládence,
Jožku Machového,
Jurku Skybového,
ti znají prohánět při muzice.“
„Které si maměnko družičky vzít,
tož sestry Pepíčka,
Zuzka a Hanička,
ty budou k sobáši věnečky vít.“
„Jaká pak muzika nám bude hrát,
cimbál a housličky,
Valašské pěsničky,
to má i tatíček ohromně rád.“
„A jaký maměnko budu mít stroj,
kordulku, rukavce
po svojí stařence,
rubáč i sukničku,valašský kroj.“
„Jak přijde maměnko Pepíček k nám,
pěkně jej uctíme,
dobře pohostíme,
a pak mu ukážu co všecko mám.“
„V komůrce v truhelce uschovaný
košilky,čepečky,
vyšité věnečky
i zlatem povijan krumplovaný.“
„V zahrádce pod okny, v loubí stinném,
on mi dá hubičku,
za ni dám kytičku,
svázanou pentličkou s rozmarýnem.“
Žití podzim
Zde světlo jsem uzřel světa,
prožil krásný mladý věk,
v práci prchla mužná léta,
nastal žití podzimek.
Práce krušná, těžká, smutná
mým byla údělem,
neveselá chvíle – chmurná,
mým bývala přídělem.
Teď nad líchou šíj se sklání,
v dlani vetché třímám kleč,
cítím své dozrávání,
i anděla smrti seč.
Duše
Pouť těla duše zbavená,
ke svému Tvůrci spěje,
světa vírem pak znavená,
se blahem celá chvěje.
Co byl ten život na zemi,
pro duši – dítko Boží,
trýzeň se žaly se všemi,
a těla vášní blaží.
Nyní spěj v lůno věčnosti,
kde vznik jsi kdysi vzala,
kde nebude víc bolesti,
jen radost neskonalá.
Náhledy fotografií ze složky JAN JAKUB PIKULÍK
