Básně VI.
Domovině IV.
Co mě víže k těmto horám,
o nichž tak rád zpívám,
když s Kotouče – Bílé Hory,
do kraje se dívám.
Obraz dávné minulosti,
přede mnou se vznáší,
kdy hvozd jeden obepínal
domovinu naši.
Vidím, kterak člověk divoch,
v jeskyních se kryje,
v nebezpečných bojích, půtkách,
s divou zvěří žije.
Vidím, kterak svalnou paží
praděd mýtí hvozdy,
potomkům jak připravuje,
klidný pobyt pro vždy.
Z mohutných drv poražených,
chýžku sobě sroubí,
u pramene žízeň hasí,
v stinném lesa loubí.
Nestačí mu však na dlouho,
chýžka jenom jedna,
počet jejich rozmnožuje
dítek ruka dělná !
Na pasece podél toku,
vyrůstají chýžky,
obraz nový vystupuje,
obraz tiché vízky.
Předka zřím, jak první símě
v kyprou klade líchu,
za úrody bohy vzývá,
v lesa svatém tichu.
Nové hvozdy vyvstávají,
ve pozdější době,
pyšné hrady – lid však úpí
tuhé ve porobě.
Ve porobě třistaleté,
těžkým poutem svírán,
od cizáků „Panu Franců“,
drze štván a týrán.
Vidím zas jak nový obraz
přede mnou se kmitá,
ve chmur mraku, tmy a noci,
doba nová svítá.
Zujařmených těla oudů,
pouto padá třeskem,
zasahuje dav katanů,
jako bouře bleskem.
Nad hřebeny mocných Beskyd,
svobody zřím duhu,
v zanícení druh jak klesá,
v náruč svému druhu.
Proto lnu tak k našim horám,
a rád o nich zpívám,
že z jich temen domoviny
obraz dávný vídám.
Selská píseň
Ač ta selská píseň
prostá je a tvrdá,
za to není pyšná,
chlubivá a hrdá.
Zrodila se v poli,
za skřivánka pění,
proto je tak prostá
a pýchy v ní není.
Zrodila se v poli,
na květnatém luhu,
ve dlani kdysi tiskla
ruka kleč u pluhu.
Zrodila se v poli,
na zoraném lánu,
za májové rosy,
za větérku vanu.
Zrodila se v poli,
za bouře a blesku,
po rozrytých polích,
drsnou volí stezku.
Zrodila se v poli
na domácí půdě,
proto její vnady
oděny jsou chudě.
Zrodila se v poli,
při práci a potu,
proto je tak tvrdá,
a prostou má notu.
Zrodila se v poli,
z líchy rodných je vzata,
za kmotřenky byly,
vesnická děvčata.
A za kmotry stáli
jí selští junáci,
do vínku vložili,
tvrdou selskou práci.
V stráni u studánky,
voděnku jí křtili,
ve vsi u muziky,
pěti naučili.
Dosud selská píseň,
ve hrudí nám hřeje,
s tesklivým zapláče,
se šťastným se směje.
Domovině V.
Domovino drahá,
domovino milá,
z tvých vnad duše první
pohár lásky pila.
U prosté kolíbky,
nade mnou jsi stála,
mi ukolébavku
s matinkou jsi pěla.
Ty jsi mne učila
útlé spínat ručky,
po izbičce malé,
první dělat krůčky.
A když jsem povyrost,
do školy jsi vedla,
do lavičky malé,
vedle mě usedla.
Ústy učitele
mluvila jsi ke mě,
lásku k sobě samé,
roznítila´s ve mě.
Zkazkami svých dějin,
mě jsi opřádala,
moji duši mladou,
k sobě připoutala.
Potom v dlaň jsi vtiskla,
mi kleče u pluhu,
za mnou šla jsi v leže,
po zmrveném luhu.
Učila´s mě orbě,
zlatou pšenku síti,
a mě provázela,
po celičké žití.
Domovino drahá,
domovino milá,
z tvých vnad duše první
pohár lásky pila.
Jarní
Zas k nám přišlo jaro nové,
s ním švitorný ptáčků zpěv,
vlahé noci, slunní dnové,
na vsi jásot kyprých děv.
Hřejnými sluníčka směvy,
sasanka se halí v květ,
živná míza plní cévy,
květem raší každá snět.
Na vodou se vážka kmitá,
pavouk tenkou spřádá nit,
k polapení mušky splétá,
ve křovině jemnou síť.
Nová zas k nám vesna přišla,
do tichounké vesničky,
teplým vánkem v chýžky dýchla,
do síňky i světničky.
V okénečku zaťukala,
dětskou havěť zvala ven,
s nimi sobě pohrávala,
na dvorečku den jak den.
Na políčko odskočila,
na domácí spěla luh,
něžných kvítek vykouzlila,
kol sebe malebný kruh.
I do hrudi uhnětené,
mladistvých též vlila sil,
hlavě jiným pobělené,
těchu dala za podíl.
Pluh
Osud vtiskl do mé dlaně,
pluh za dávných mladých let,
bych jím oral pole, stráně,
kde orával otec – děd.
Pluhem tím bych pole kypřil,
obdělával rodný lán,
od plevele chránil, čistil,
k sedbě by byl přichystán.
Abych sil jen símě zdravé,
proti škůdcům mořené,
by zdolalo plísní, zimě,
od rzi bylo chráněné.
Abych sil jen símě čisté,
vší plevele zbavené,
sklizně bych měl hojné, jisté,
stodoly naplněné.
Mozolnou tu selskou práci,
provádím bez reptání,
s písní na rtu, láskou v srdci,
do noci od svítání.
Třeba pot se z čela řine,
ruka klesá únavou,
nouzí jenom lenoch hyne,
pilným práce zábavou.
Slední až na rodném luhu
žití líchu doorám,
v dlaně mužné, kleče,
pluhu potomkům svým odevzdám.
Náhledy fotografií ze složky JAN JAKUB PIKULÍK
