Básně V.
Obžínky
Dnes v slunný obžínkový den,
všichni spichají v pole ven,
staří i mladí pospolu,
za žertů, zpěvů, hlaholu,
pro poslední fůru pšenice;
a když ji složí v stodole,
pak zasednou si ku stolu,
kde chutné kynou koláče,
též buchty i zavináče,
dobrého piva mnoha sklenice.
Po hostině pak bude rej,
dnes muziko nám pěkně hrej,
starým i mladým do skoku,
šohaj se svou milou po boku,
zlehounka k ňadrům přitiskne,
též dědeček si poskočí,
z babičkou v kolo zatočí,
zanotí sobě holá hej,
dnes muziko nám hezky hrej
a jaře sobě zavýskne.
Hospoda hlučí dupotem,
zpěvem a dlaní tleskotem,
od večera do svítání,
od večeře do snídani,
nikdo se nemá k odchodu,
všecko se pouští v nový rej,
muzičko dnes nám šumně hrej,
my půjdem domů tenkrát jen,
až zasvitne nám nový den
a sluníčko u východu.
Domovině III.
Vižte jak ta Hora Bílá,
mnohé slzy roní,
když po jejím po temeni,
deštná bouř se honí.
Kterak vzdychá,žalně sténá,
v bolestech se svíjí,
když do jejích zalesněných
strání, blesky bijí.
Však víc ještě ona truchlí,
zármutkem se chvěje,
když vidí, jak kraj můj rodný
do záhuby spěje.
Když vidí jak zášť a zloba
v srdcích našich bují,
nám jak nepřátele naši
těžká pouta kují.
Brát jak rodnému tu bratru
práce snahy ničí,
když vidí to naše žití,
malé trpasličí.
Dotud ona bude truchlit,
bolné ronit slzy,
pokud srdce naše budou
nedobytnou tvrzí.
Když ale v bratrské lásce,
druh obejme druha,
tu ověnčí její témě
požehnání duha.
S temena Bílé Hory
Ty jenž jsi zplozen od věků
ze Svoji vlastní moci,
jenž původ dal jsi člověku,
k Tobě lnem jako k otci.
Jenž z dálných výšin nadhvězdných
určuješ světů dráhy
a z Tvých rukou všemocných
zdar berou naše snahy.
Tvá vůle jest i rozkazem,
dle něho vše se řídí,
příroda Tvým je obrazem,
co vše v něm zrak můj vidí.
S té hory temně zelené,
hled můj se v dálku noří
a mocí Tvojí velebné
se duch můj v prachu koří.
Na blízku témě pozvedá
památný Kotouč stinný,
vedle se Trúba nadzvedá
s hrdými reků činy.
Opodál kraji vévodí
Kravařů mocné sídlo,
k východu oku lahodí
Hukvaldu panské bydlo.
V pravo ční hora Ondráše,
reka selského lidu,
jenž panské stíhal portaše
a chudých mírnil bídu.
A u mé rodné dědiny,
v hor klíně, jak by vtesán
pne se, jak píší dějiny,
Šostýn tvrz Lapka ze San.
Tam Radhošť s bílou kapličkou,
výš ku blankytu pne se,
dál Hostýn s Boží Matičkou,
již na své hrudí nese.
Západ – li nachem zahoří
a zrak můj utkví v dáli,
tam Pradědu mocné pohoří
se do červánků halí.
Nade mnou říše věčnosti,
pode mnou hora snivá,
odtud má duše s vděčností
se ve tvář Boží dívá.
V údolích klidné vesničky,
též samot dvorce smavé,
tulí se, jak v klín matičky,
klubíčko dítek hravé.
Vesna
Země pout zimy zbavená,
na stráních po údolí,
skřivánčí písně ozvěna,
zaznívá po okolí.
Ze křovin ptačí zpívánky,
k našemu linou sluchu,
příroda slaví líbánky,
v tom čistém jarním vzduchu.
Louka jakoby vnořena,
do petrklíčů žluti,
rosnou perlou zkrášlena,
se v prscích slunka třpytí.
Všecko se kolem raduje,
vše kolem zpívá , plesá,
kos pěje, holub hudruje,
na stráni v stínu lesa.
Rolník rozličná semena
v zem klade s novou chutí,
půda vláhou oplozená,
plod svůj ke vzrůstu nutí.
Jindy
Ozdobená věncem hor,
v údolíčku stinném,
spočívala rodná ves,
kdysi v klidu snivém.
Kostelíček dřevěný
stával vprostřed vízky,
obklopený hřbitovem
s omšenými křížky.
Vedle v malé hospůdce
k dubovému stolu,
sousedé se scházeli
bavíc se pospolu.
Dále škola chudičká
a v ní kantor starý,
sobotáles skrovný bral –
od sousedů dary.
Nad hřbitovem opodál
stála rychta zděná.
Hoj to právo rychtářské
zaniklo jak pěna !
Hlubokým tu korytem
vinula se říčka
s bublavými vlnkami,
mnoha v ní rybička.
Též i mlýn tu klapotal
v složení jednom,
s oblak když se chrlil déšť,
tenkrát klapal jenom.
Zemanovský též dvůr tu stál,
v ladné výstavnosti,
v něm zeman Dobrotislav
a šprýmař od kosti.
Vůní prosýcený vzduch
z blízkých lesa a strání,
údolí to plníval
při větérku vání.
Nyní
Rozprchly se chvíle klidu,
v údolí se přihnal mrak
cizoty, a mému lidu
zastřel mysl, sluch i zrak.
Lásky píseň odumřela,
na rtech šumné dívčiny,
píseň z které pryští vřelá
slova drahé otčiny.
Zašly zkazky,staré zvyky
i pohádky při přastkách,
zpěvné tance u muziky
i besedy v chaloupkách.
Mnohý z nás se zhrblou šíjí,
padá před ním do kolen,
pokorně se před ním svíjí,
s otroctvím je spokojen.
Znečištěná voda říčky,
kalem hřmících závodů,
otrávená, bez rybičky,
v liném plyne pochodu.
Dýmem čpícím, prosáknutý,
jindy čistý, svěží vzduch,
z ciziny k nám přivanutý,
vyžírá nás dobrodruh.
Kus po kuse rodných lánů,
propadá se v jeho chřtán,
pro nás má jen sprostou hanu,
že jsme lůzou – a on pán.
Netřeba se v prachu plazit,
svobodným jsme národem,
ale mužně sobě razit
cestu tímto životem.
Za matičkou
Ještě mnohá písnička
na mysli mi tane,
ta o drahé matičce
zněti nepřestane
V loktech jak mě chovala,
k srdci svému tiskla,
jak jí často radostí,
slza z oka tryskla.
Chorý když jsem někdy byl
se mnou poplakala,
anděli mě strážnému
v ochranu dávala.
U mé prosté postýlky,
zpěvánky mi pěla,
mnoha z krásných písní těch
v mysli mi utkvěla.
Žes mě pět naučila,
tobě syn tvůj vděčí,
místo květů, písněmi
mohylu tvou věnčí.
Ku postavení mohyly na Bílé Hoře
Padlým hrdinům
Hrdinové drazí , jež jste v boji padli,
v rozkvětu mládí i v mužném věku,
na oltář své vlasti životy jste kladli,
za křivdy činěné od nepřátel vzteku.
Hrdinové statní, jež na stepích ruských,
ve Francii družné i na slunném jihu,
proti svému vrahu, v útocích prudkých.
nesli plamen války, nesli vojny tíhu.
Hrdinové chrabří, třeba těla vaše
na blízku neb v dáli černá země kryje,
ve vzpomínkách vděčných s vámi duše naše
ve svobodné vlasti s duchem vašim žije.
Hrdinové slavní, matka vlast vás zdraví,
za rekovné činy, národ vám dík vzdává,
zde na této hoře mohylu vám staví,
za svobodu svoji, za dobytá práva.
Náhledy fotografií ze složky JAN JAKUB PIKULÍK
