MOJE PEČENÍ *************************** moje zábava

Domovině II.

Chaloupko má rodná,

v stínu lípy skrytá,

přirostla´s mi k srdci,

v srdce jsi mi vryta.

Tvoje okénečka

z daleka mi kynou,

tebe chalupěnko

k svému srdci vinou.

Do vrátek když vcházím,

Ořech náš mne vítá,

kňučí, poskakuje,

sem- tam sebou zmítá.

Též jasan tu mocná

rozpíná ramena,

chladu poskytuje

při sušení sena.

Na dvorku houf slepic,

hus štěbetavých,

zbarvených po různu,

bílých, popelavých.

Ve chlévě zas bučí

krav několik kusů,

dva řechtají koně,

rádi by do klusu.

Pod okny v zahrádce,

plno vonných květů

i místečko vhodné

pro úl, dva je tu.

U plotu nad cestou,

v stranu nachýlená,

stará hrušeň stojí,

květy obalená.

Ve květné koruně,

mnohé zpěvné ptáče

z jara se svou družkou

hnízdí, zpívá, skáče.

Starým pod javorem

stodůlka dřevěná,

stojí v zadumání,

k zemi nakloněná.

Po druhé pak straně,

tří lip mocné kmeny,

chrání jí před bouří,

jak ochranné stěny.

Když jsem do ní pšenku

svážel a ukládal,

též písničku mnohou

v mysli své jsem spřádal.

Pod tím nízkým krovem,

v útulné světničce,

klidně život plyne

dědovi i babičce.

Zde v úsvitu žití,

má kolébka stála,

do ní má maminka

měkounce mi stlala.

A tatíček o mne

pečlivě se staral,

z pole když přicházel,

v náruč svou mne brával

Chaloupko má rodná,

ve stínu lípy skrytá,

přirostla´s mi k srdci,

v srdce jsi mi vryta

Hřbitov

Co zde tužeb nesplněných

a nadějí ztracených,

co tu slz vyroněných

a co srdcí zraněných.

Každý rov tu mluví k Tobě

řečí smutně pravdivou,

že i Ty se octneš v hrobě

za chvílí snad nedlouhou.

Že i Tobě budou házet

na Tvou rakev země prsť

a též někdo bude sázet

na Tvůj rov pomněnek hrsť.

Nechť hrůza Tě nepojímá,

a neděsí temný hrob,

smrt s Tebe jen strasti snímá,

že jsi sproštěn světa zlob.

Nadějí utěšuj sebe,

pokojný ať je Tvůj Duch,

za hrobem kyne Ti nebe,

jak to hlásal člověk – Bůh.

Jarní jitro

Co to krásy a co vděku,

jarní jitro skýtá nám,

pro choré srdce co léku,

když vejdu v přírody chrám.

Co tu zpěvů v Bílé hoře

a co dumek v Kotouči,

nad obzor když vzejde záře,

kraj písněmi zazvučí.

Skřivan v letu prozpěvuje,

 kos ve stráni hvízdá si,

koroptvička kdes mudruje,

jaké bude počasí.

Motýl čtverák,včelka hbitá,

medný obletují květ,

čmelák mrzout sem – tam lítá,

shání sousto na oběd.

I ten malý mraveneček,

probouzí se k životu,

skromný staví si domeček

a nedbá na lopotu.

Símě rolníkovou hrotí,

uložené v jarní den,

do skypřené země, proti

sluníčku se dere ven.

Ke křtu Janičky

Na nebe Vašeho žití,

vzešla jako denička,

Vám k potěše a radosti,

malá tato Janička.

V duchu zřím, jak jí do vínku

kladou vážné sudičky

štěstí, by jí provázelo

po život ten celičký.

Dále zřím, jak anděl její

béře jí v svou ochranu,

aby prošla tím životem

beze všeho úhonu.

Dnes křtem svatým očištěna

stala jsi se křesťankou.

přeji Ti by jsi vyrostla,

též i v dobrou vlastenkou.

V sadě

V mém ovocném sadě,

košaté jsou kmeny,

jako v družné lásce

k sobě nakloněny.

Svými haluzemi

sebe objímají,

 v bledoružné květy

když se odívají.

Snad sobě slibují

též věrnou lásku,

jako ti milenci,

když jdou na procházku.

V podzim když jsou hojně

ověšeny plody,

pro mladé i staré

schystané jsou hody

Ta vnoučata malá

zoubky sobě brousí

a ti staří také,

že okusit musí.

S každým s těchto kmenů,

jako bych byl srostl,

o něj jsem pečoval,

aby povyrostl.

Rád jsem vysazoval

ovocné ty stromky,

nejenom pro sebe,

též i pro potomky.

Šlechtil, okopával,

zaléval je láskou,

nyní spjat jsem s nimi

nerozlučnou pásko

( „Saďme stromky pro potomky“J.J.P. )

Podzim

Jako list v podzim opadá

a zůstanou jen stvoly,

tak povadá i mládí květ

a zbude život holý.

Všecku úrodu uložil

jsem v malou stodoličku,

rozložil klid se podzimu,

na mojím, na políčku.

Nad krajem zvolna plouží se

kouř bramborové nati,

 babího léta jemnou síť,

paprsek slunka zlatí.

Na polích planou ohníčky,

kraj z nenáhla se šeří,

hospodyně svou čeládku

svolává ku večeři.

A rolník se svým potahem,

 k domovu zvolna kráčí,

láska k té hroudě otecké

se v tváři jemu zračí.

Na louce

Pohleďte jen na mou louku,

jak se květem honosí,

vnořte zraky do té krásy

dříve než se pokosí.

Co tu vonných jetelinek,

bílých, žlutých, nachových,

co travinek užitečných

a co květů medových.

Jaká směs tu různých barev,

v pestrém hraje souladu,

když se zastkví v ranní rose,

sluníčko u východu.

Sem pospěš ty selská dívko

a s úsměvem na líci,

z těchto květů svému hochu,

pestrou uvij kytici.

Zatkni mu jí za klobouček,

upřímně jej poceluj,

z rodu selského jsi vyšla,

rolníka si zamiluj.

Ty pak hochu važ si louky,

pokladem je rolníka,

ať máš sena pro své kravky

i pro svého vraníka.

Bláto, plevel, škrably svážej

do vzorného kompostu,

v zimě pak to vše vyvážej

lučního do podrostu.

Dívka tvá ať Tě pochválí,

až jí pojmeš za ženu,

sena že má podostatek

pro březu i stračenu.

Pak nestržíš od své žínky,

zlosti ani pohany,

když bude mít od svých kravek,

hojně mléka , smetany.

Senoseč

Když nastane senoseč,

měj svou kosu jako meč

přichystanou k seči,

ať tvých paží rozmachem,

louka lehá postrachem

o tvé síle svědčí.

Na loukách zaznívá dnes

selských dívek zpěv a ples

jako o veselce.

Junákům též je to vhod,

metají jak o závod

svižné kotrmelce.

Louka je posečena,

slunce praží do sena,

jako z výhně žhavé,

z čela potu krůpěje,

stékají tu ručeje

v dívčím líce smavém.

Rolník táhlým úvozem

se svým jede povozem

seno svážet vonné,

by pro svoje koníky,

kravky i pro bulíky

měl zásoby hojné.

Popřej Bůže pohodu

na tu senou úrodu,

zármutku vzdal tíseň,

ať zazní po okolí,

na loukách  a na poli

děvčat jara píseň.

Žně

Křepelinka v údolí,

sekáče zve do polí,

alou sekat pšenku.

Hlas její jak uslyší,

všichni hned si pospíší,

i dědek z výměnku.

Nad úvozem na strání,

všechno se dnes ohání,

kosy řinčí, zvoní.

Na všech polích zpěv a ruch,

nad tím čistý svěží vzduch

Božím dechem voní.

Zlato – žlutou pšenici

v snopy vážou dělníci.

Tváře horkem planou.

Selka také nelení,

nese chutné jedení

i dobrou zavdanou.

Po svačině k dílu zas,

slunný pokud kyne čas.

Pokračují v cviku,

v řadách stojí panáci,

jako statní vojáci

ve bojovném šiku.

Někde též i mandele

stojí ojediněle,

jak figurky v šachu,

k práci rolník pobádá,

slunko zvolna zapadá,

kraj se topí v nacho.

S večerem po pěšině

sekáči jdou k dědině

ve vážném hovoru.

Dívky s hochy skotačí,

že jim nikdo nestačí

v žertu a humoru.

Po obloze modravé,

jak beránky bělavé,

mráčky zvolna plynou,

k noci den se naklání,

zbožné zvuky klekání

nad krajem se linou.