Básně III.
Své Lásce
1.
Blažen ten, kdo umíraje
ví, že jednou miloval,
při tom vědomí to maje,
že byv zklamán – nezklamal.
Tato myšlenka jej blaží,
plníc jeho útroby,
že tu lásku čistou svěží,
dochoval až ku hrobu.
Ač byl světem opomenut,
ze své lásky posmíván,
ten všecek bol a všecek rmut,
je s ním v hrobě pochován.
2.
Dnes jsem jí viděl, ano mohu říci,
ač vždy mi zdá se krásnou sice,
že ten žár v očku a ten ruměn v líci
dnes mnohem zářil více.
Po boku jejím mnoho chvil jsem zažil,
v dobrém rozmaru a štěstí snivém,
dnes však s touhou jsem nevyslovnou bažil
po náruči tom milém.
Mne vždy k sobě vábily ty ruce
i rty její v libém úsměvu,
však nikdy mi tak nebouřilo prudce
mé nitro v záchvěvu.
3.
Pod tu stráň, k té studánečce
vzpomínky mé letí,
jak u večer v klín matince
tlupa drobných dětí.
V mé pak mysli, jak v pohádce
křižují se chvíle
jež tam prchaly mi sladce,
ba sladce a mile.
Teď ochuzen, vše mi vzato
světa toho vlnou,
rety mé však přece za to
nikomu neklnou.
Vždyť vzpomínky snové, zlaté,
zůstaly mi v duši
a že čas ten zpět se vrátí
srdce moje tuší.
4.
Kytka – li z ručky upadla,
já spěšně jí jsem zved,
neb parnem – li jí povadla,
jinou jsem uvil hned.
Neb větérek – li zvlnil vlas,
když rozpuštěný byl,
já odhrnuv ho z čílka zas,
jí polibky jsem kryl.
Jí rád jsem měl, jak sebe sám,
u ní svůj ráj jsem zřel,
však byl to jenom sladký klam,
když touhou jat jsem mřel.
5.
Na svém, když tě držím klíně
a slyším dvou srdcí tluk,
tu sním, že to na hladině
dálné, bouře zvuk.
Pak mi zdá se, že to pěje
v houštině slavíků sbor
a zas, že to krajem věje
blahých duší chór.
Při tom mi tak volno jesti,
orlí jak bych křídla měl
a nesen byv nad propastí,
s tebou k ráji spěl.
6.
Bych tvého srdce měl jen půl,
pak své bych dal ti celé,
ó nenech mne víc soužit se
a nenech čekat déle.
Já písně z jara skřivánčí
ti ve klín budu klásti,
pak bolest všecka pomine
a věčné zbudou slasti.
Nedám, by slza zármutku
tvé rosit měla líce,
až budeš mou a nikdo nás
již nerozdělí více.
7.
Slunce když ohněm pálí hruď
a pot se z čela cedí,
ty mi chládečkem milá buď,
kde se tak dobře sedí.
Mráz, když se vtírá do kostí
a zimou ruka zebe,
tvá náruč nech mne pohostí
a zahřeje u sebe.
Žal,když se valí do útrob
a mi se nic nedaří,
ty zapuď chmury smutných dob,
svou usměvavou tváří.
U tebe noc mění se v den,
kde slunko nezapadá,
kde všecko vůkol kvete jen
a nikdy neuvadá.
8.
V co doufá ptáček odletěv
pryč z rodínného kraje,
že hnízdo zas si na větev
vystaví na pokraji háje.
I já tou živ jsem nadějí,
že bude mi kdys přáno
a uslyším, jak rty její
šeptou slovíčko „ano“.
Až přiletí zpět do smrčin,
že zas písničky nové,
snášeti bude zemi v klín,
že sladcí budou dnové.
Ta náděj skrytá, těcha má
a blaží ve dne v noci,
že jí snad, se rty svými
přec líbat budu moci.
9.
Když tak po tobě toužím, prahnu,
ty ve snech zjevuješ se mých,
že po tobě své ruce vztáhnu,
je to snad hřích ?
Ač líbat tebe nesmím sice,
však miluji tě stále přec,
že rád tebe mám víc a více,
je hříšná věc?
By Bůh mi popřál sto let žití,
stokrát pro tebe umru rád,
že bez tebe mi nelze býti,
je hřích to snad ?
10.
Když tak po tobě toužím dychtiv,
ty v jiného jsi náruči,
ó já to vím , ó já to cítím,
že hrana brz mi zahučí.
Hrana to zvonů žalozpěvná,
až zakvílí nad krajinou,
zda kalí se tvá očka směvná,
slzičkou aspoň jedinou.
Zda vzpomeneš si na čas blahý,
kdy za večerů hvězdnatých,
k jednomu cíli spěly naše snahy,
v ta místa citů přesvatých.
11.
Proč není den a proč je noc,
slunce vzal bych si na pomoc,
až k němu bych se vznesl
a sním bych spěchal dál a dál,
kde není bol a není žal
a tam ti v náruč klesl.
Proč není noc a proč je den,
rád bych si vyšel z chatky ven,
pod hvězdnou nebes báni,
nechat své oči vyplakat,
pro tebe svoje srdce lkát
a přivést ku poznání.
Tobě vše jedno, noc či den,
ty neznáš bol můj, neznáš sten,
však zná ho někdo jiný
a ty jej poznáš po hlase,
až řekne tobě po čase
žes příčina mé viny.
12.
Dnes zvou tě sebou na hřbitov,
v to moře světel ,vzdechů, slz,
smrt kde skládá svůj krutý lov,
kde i mne složí to snad brz.
Zda mi potom kdo zvěnčí hrob,
neb rozže řadu štíhlých svíc,
vzpomena si mých žití dob,
zda skanout nechá slzu v líc.
Snad ona příjde v „duši den“,
kdy já ve hrobě budu tlít
a tlumíc zde svůj žalný sten,
o dnech minulých bude snít.
13.
To bude má potěcha
a má radost všecka,
až uslyším z kolébky,
hlas svojího děcka.
Tuším, že to bude brz
a těším se na to,
až mi podáš v peřinku,
povinuté zlato.
S ním si budu zahrávat
a na něj se smáti,
a když plakat započne,
budu kolíbati.
Ój, to bude blažená
ta chvíle a svatá,
až uslyším z kolébky
první :táta,táta.
Za zemřelým Vac.
Ružičkou, ob.taj.
( zemřel náhle 1923)
Zde ti kvetly růže v tvářích,
tam Ti zkvetou na hrobě,
jak teskno nás bude mnohých
a jak teskno po Tobě.
Až Tě odnesem v hrob chladný,
uložíme smrti lov,
vzděláme nad Tebou ladný,
z drnu zeleného rov.
Pod tím rovem budeš spáti,
avšak jenom kratičko,
my zde na Tě vzpomínati,
budem bratře Ružičko.
Za Fr. Čížkem
Ty vznesen byv často k závratné až výši,
na peroutích tužeb,svých snů,,ideí,
zřel jsi mír a pokoj v tajemné té říši,
v nížto přával´s sobě žití raději.
Zde byl´s bouři schvácen,
již svět láskou zove,
v jejímž víru šťastna. sebe byť Jsi měl,
však prchly ty chvíle, prchli zlatí snové
a ty zklamán, zdrcen v bolestech Jsi pněl.
Poznav pak,že všechno Tobě v světě cizí
v písních jsi se vznášel v tajemnou tu říš,
tam pocítiv slasti, poznav rozkoš ryzí
s nadšením jsi chvátal výš a výš a výš.
Věnování
Tu kytku prostou, kterou jsem uvil,
z různého kvítí pro Tebe,
zda-li ji přijmeš a potěšíš se,
tak myslívám si u sebe.
Do ní jsem vložil kvítí mé písně,
ty kladu Tobě před oči,
každé to kvítko, každá ta píseň
jest co mé srdce tlumočí.
Do ní jsem vložil tužby své duše,
kdy rozkoš psal jsem do sebe
a nitro svoje kdy kojíval jsem,
hleďe tam v hvězdné na nebi.
Do ní jsem vložil i kvítí trpké,
kdy tíseň ňadra svírala,
z útrob kdy teskné draly se vzdechy,
bolest, kdy bolest stíhala.
Našim lesům
Když srdce bolem stížené,
ve bouřném světa víru,
v lesích nalezne úlevy
i žádoucícho míru.
Tam lékem srdce bolného
je zpěv rozmilých ptáčků,
jež řine se ze srdéček
a útlých se zobáčků.
Tam lékem srdce bolného,
dech spanilého kvítí,
ono tluče tam volněji
a bolu tak necítí.
Tam lékem srdce bolného,
jemné větérku vání,
kdy v blízké vízce u večer,
zvonek zve na klekání.
Vzpomínka na
Těšín 1889
Šumí Olša, šumí tiše,
jako větřík listem bříze,
kdy vše sladkou vůní dýše
a noc kráčí v temné říze
Šumí Olša tichým šeptem,
že mi blaze jako v ráji
a volno tak jako dětem,
když si v klínu matky hrají.
Šumí Olša a v dál kvapí,
jako myšlenek mých roje,
kdy zor můj ve bloub se stápí,
hledajíc tam písní zdroje.
Podzim žití
Políčko jsem dooral,
potom každou hrázdu skropil,
dost jsem se tu nastaral
a též dost se nelopotil.
Tvář má vráskami rozrytá,
jak to pole po průtrži,
ku zemi šíj nahnutá,
jak strom věků nade strží.
Noha chůzi znavená,
stěží za pluhem se vleče,
ruka prací zemdlená,
sotva jeho drží kleče.
I ten zrak pohasíná,
sluch se uzamyká valem,
jak když v podzim usíná
příroda nad rodným lánem.
Co se však nezměnilo
ve mně a v mém celém žití,
Co jediné plnilo
téměř celičké mé bytí ?
Jest láska to vižíci
mne ku lánu zděděnému
a sílu skýtající
tělu práci zmoženému.
Láska ale v nitru mém
k půdě rodné stéjně plane,
jak kdys v srdci mladistvém
a též planout nepřestane.
Náhledy fotografií ze složky JAN JAKUB PIKULÍK
