MOJE PEČENÍ *************************** moje zábava

V květnu 1918

Dokud to srdce ve hrudi nám bije,

krev pokud v žilách proudí kolota,

my pod meč vraha neskloníme šíje,

my svého hájit budem života.

Svých rodných chýší, jmění a svých statků,

hájiti chceme do posledních chvil,

tím vznesem k slávě svojí vlast,

svou matku,

toť náš ideál a života cíl.

My neumlknem až dobudem všeho,

 svobody zlaté, svatých našich práv.

Heslo pak naše :

Hájit chceme svého a pod váš meč svých neskloním hlav.

Odkaz

1.

Potomci moji milí, drazí,

vám zanechal jsem rodný lán,

o dejte by nohou cizí

on nikdy nebyl pošlapán.

O nedejte by cizí ruka

vám s dlaně vaší rvala pluh

by pro vás kvetla vaše louka

a vás jen hostil rodný luh.

O nedejte by z vašich sadů

snad cizí zvůle brala plod

a dbejte jen na moudrých radu,

by neschvátil vás cizí rod.

O nedejte by mluva cizí

se vloudila  ve váš dům,

rodný svůj jazyk, láskou ryzí

vždy chraňte proti vetřelcům.

O nedejte svá svatá práva

svou minulost snad pošpinit,

všude však ničte pikle vraha

a neškodným jej učinit.

O nedejte svých otců víru,

se svých srdcí nikým vzít

a neměňte ji za nevěru

k tomu rač Bůh vás osvítit.

2.

Neradím vám mojí milí

aby jste v poslední chvíli,

jak je to mnohdy ve zvyku,

smrt když máme na jazyku,

nechali si se svým statkem

v čase někdy velmi vratkém

vůli slední vystavit.

Důležitější však radu

všechném vám na srdce kladu,

aby pokud jste při síle,

mohli až dojdete cíle,

na věrností  s čistou duší,

jak se na člověka sluší,

před Boha se představit.

Svému políčku

1.

Láska k mému poli

zrodila se ve mne

mocná a tak stála,

že jí nikdo nehne.

By mi někdo tisíc

jiných poli dával,

já přec jenom svoje

políčko bych žádal.

Byť na cizím, ryzí

rodilo se zlato,

já mám rež a pšenku

na svém poli za to.

2.

V práci rmutné, kdy se potíš

na svém rodném lánu,

vytrvej a neochabuj

rci, já neustanu.

Byť i mozolné tvé ruce

znavením se chvěly,

věz, že z výsledku své práce

svět ten krmíš celý.

Byť se jednou nezdařila

tvojí práce píle,

nemeškej a zkoušej znova

doděláš se cíle.

3.  

To moje políčko,

ten země pruh,

dává mi úrody

žehná-li Bůh.

Bůh mi žehnává

na poli mém,

že moje důvěra

spočívá v Něm.

Já pole vzdělávám

v příhodný čas,

On vzrůstu osení

popřává zas.

4.

Milují své pole,

jako poklad drahý,

to mi způsobuje

život šťastný, blahý.

Kdybych neměl pole

neměl práce, píle,

zda bych došel potom

šťastného kdy cíle.

Bez tebe bylo by

jako bez přítele,

tebou mi však život

růžemi se stele.

5.

Ty moje políčko

po předcích zděděné,

jich láskou po věky

chované, pěstěné.

Můj dávný pradědek

po tobě chodíval,

když tebe orával

a tebe osíval.

Na tebe vyjížděl

z chaloupky dřevěné,

v zeleném brunclíku,

košili plátěné.

Vším světem byvala’s

mu tichá vesničko,

jeho pak radostí

ty milé políčko.

6.

Vím, že někdy umru,

však nevím tu dobu,

nelekám se proto,

smrti – temna hrobu.

Vždyť je život lepší

v tajemné té říši,

kde sejdem se všichni,

však co toto píši.

Jedno mne jen rmoutí,

srdce plní bolem,

že se víc nesejdu

se svým milým polem.

7.

Na mém poli roste

dárek Boží hojný,

píce pro mé koně,

pro dobytek dojný.

Proto jsem svým pánem,

jako ne tak mnohý,

když mám plné chlévy,

když mám plné stohy.

Když mám ve svém sadě

krásných štěpů řady

a na Bílé Hůře

štíhlých smrků hrady.

Svou starou matičku

čistém ve vyměnce

a „vložených“trochu

v naší Raifeisence.

Co mi ještě schází

spočítáš na pěti,

hospodyň mám vzornou

 a kruh zdarných dětí.

8.

Až mne Bůh povolá

ku věčnému kvasu,

vložte mi do dlaně

kytku zralých klasů.

Rakev mou nezdobte

drahými snad věnci,

z prostých polních květů

Nechť uvijí ženci.

Potom mne uložte

 na to svaté pole,

jako se ukládá

pšenka ve stodole.

Rov pak můj osejte

pšeničnými zrny

a z nich věnce vijte,

až vzrostou v klas plný.

9.

Pod rubášem bílým,

mrtvé spinká robě,

podobno je celé

políčko mé tobě.

I ty zdáš se mrtvé,

pod příkrovem zimy,

nad tebou zní žalm

divé meluzíny.

Mi však teskno není,

to z mé poznáš tváře,

můj zahání smutek

čtení „Hospodáře“.

Rolníku !

Ač divý běs války

celým světem zmítá,

nevěs smutně hlavy,

nová doba svítá.

Ač jsi mnoho ztratil,

mnoho pozbyl, obdal,

pamatuj, že Bůh má

ještě víc než rozdal.

Třeba mnohé hoře

tvojí mysl trudí,

věz, že utěšený

den ze sna se budí.

Ty buď přichystaný,

bys v té vážné chvíli,

přispěl svému rodu,

aby došel k cíli.

Štěstí

Jako ptáček za jeseně

prchá v slunný jih,

tak mé štěstí  za jediný

prchlo okamih.

Ptáček ten se opět vrátí

prvním jarním dnem,

ty však nebudeš víc dařit

mne svým úsměvem.

Zpěvem ptáka probudí se

spící naše zem,

prchlé  štěstí zůstane mi

věčně pouhým snem.

Slza

1.

Ta slza bolesti

ta pálí na skráni,

když není potěchy,

když není zastání.

Kdyby se slzy ty

v jeden tok spojily,

pak by co dravý proud

světem se valily.

Ta slza radosti,

milou je na tváři

jenom, že malokdy

naší  líc ozáří.

Kdybych ty slzičky

v jedinou shromáždil,

ni útlou květinku

jimi bych nesvlažil.

2.

Hlava se tak někdy kloní

k prsům níž a nížeji,

 jak když oblak v kvítko roní

perle chladných krůpějí.

Jako tíží deštná krůpěj

květ na stonku vláknivém,

tak tlačí však mnohem krutěj

slza v oku tesklivém.

Jestli někdy osuší jí

těšná slova přátel tvých,

za nedlouho zas vytryskne

slza z očí tesklivých.

3.

Když ti někdo život kříží,

ty na něj se nehněvej

a když smrt jej v hrob pohříží

v dobrém na něj vzpomínej.

Jemu odpusť všecku zlobu,

za zlé dobrým odplácej,

doprovoď jej až ke hrobu

a v dobrém naň vzpomínej.